Bezkyslíkatá sloučenina mysli

Píšu příliš osobně,
možná trocho podrobně.
Taky trochu dlouze,
jen podlehla jsem touze.
Co to píšu za nesmysly?
Ne, vážně nejsem choré mysli.
Jen občas slova v mozku syslím,
však to znáte – ráda myslím.
Papírem to potom jistím.
A virtuálním světem
propojeným s internetem.
Řekla jsem to jedním dechem.
Snad ne trochu nelogicky,
tohle dělám vždycky.
O tom už jsem taky psala,
když ze sáčku lovila jsem bonbon.
Teď nestačil by ani trombon.
Aby přehlušil mé šílení,
není to sic kvílení.
Ale přesto uši trhá.
Jak tenhle autor mrhá
vaším zlatým časem.
Teď proklel vás snad třasem.
Proč se tolik třesete?
Copak si to nesete?
Mohla jsem vědět, že nic.
Můžu za to já – z vašich plic
vytáhla jsem kyslík, co minule mi scházel.
Teď v mých plicích sebou házel.
Ach jo, vyplivnout ho musím.
Přece se jím neudusím!
Tak vám ho slušně vracím,
bez něj zas inspiraci ztrácím.
Ale aspoň, že nemáte už třas.
Až najdu si zas
čas
potěším vás
dalšími nesmysly svých básní.
Třeba o tom, jak zuby mi trčí z dásní
a že všichni na světě jsou krásní.