Koncové hrátky

Stojím před domem - rané baroko

a napůl naoko,

trošku divoko,

sáhla jsem hluboko


Až pod kořen cínie

Prý tam pro mne je

truhlička naděje

A osud na mě se usměje!



Když velkou truhlu

ze špatného úhlu

tahám a skuhru,

odmítám prohru!


Pevná jak skála,

vyjevená jsem stála,

když nic zbylo z mála

A honem roha vzala!


Přes důvěrné prameny

v truhle jen kameny,

pod které znaveny

ulehly zmije – děs nejen pro ženy


Kousek země

jednou zřejmě

zbude ze mě

Ale teď ne!


Stále ještě žiji

i když mě míjí

při syčící melodii

párek rozzuřených zmijí