O selátku

Píšu, píšu pohádku
o jednom hodném selátku.
Bylo malé, bylo milé,
růžovoučké, skoro bílé.

Jednou šlo si na vycházku
s kamarády na procházku.
Zpívalo se, tančilo,
hráli k tomu na cello.

Potkalo je však hrozné zvíře,
jak bylo obrovské, to bylo k nevíře.
Prasátka dostala strach,
až svým úprkem zvířila prach.

Zvíře bylo rychlejší,
prasátka zas chytřejší.
Už už by je chytilo,
ale selátko se nedalo.

Vzpomnělo si na cello
a cellem zvíře bacilo.
To se k zemi skácelo,
do mdlob rychle padnulo.

Prasátka si blahořečila,
že nad zvířetem zvítězila.
Selátku poblahopřála,
každá z prasnic mu pusu dala.