Maňáskovo první dobrodružství

Jsme v pokoji, z venku svítí sluníčko,
obsadili sme postýlku a napětí stouplo maličko.
Líčka ti zčervenají, když stáhnu svoje gaťátka,
usměješ se nakrátko a bereš do ruky mého maňáska.

Představení nám tu začíná,
ale co to, chybí nám ještě nějaká postava.
Maňásek už nějak skomírá,
a hle, je tu náhle jedna představa.

Někdo nám tu klepe na pomyslná vrátka
a ty vytahuješ svá nezbedná kůzlátka.
maňásek se náhle vzpruží,
s kůzlatky se hnedle druží.

Kůzlátka a maňásek jsou velcí kamarádi,
je na nich vidět, jak moc se mají rádi.
Tulí se k sobě, tulí, tulí
a všichni se na sluníčku sluní.

Tulení už bylo dosti,
maňásek chce trošku slasti.
Vzdalí se od kůzlátek nachvilku,
aby navštívil tu tmavou jeskyňku.

Ta je vlhká, jenom svádí,
maňásek se neubrání.
Vchází dovnitř, zase ven,
maňásek je unešen.

Opakování matka moudrosti jest,
ale jeskyňka není žádný vjezd.
Maňáskovi se to velmi líbí,
připadá si jako v nebi.

Kůzlatka jsou nedočkavá,
poskakují sem a tam.
Zavolají na maňáska:
"Prosím, vrať se k nám."

Kůzlátka stále hopkají,
zdalipak se maňáska dočkají.
Musí věřit, musí doufat,
v maňáskův štastný návrat.

Co se stalo, co se děje,
maňásek se z húry směje.
Jeskyňka už zeje prázdnotou,
maňásek ji nechal samotnou.

Kůzlátka se k sobě přitulili,
maňáska samou láskou zavalili.
Teď už jenom počkají,
až je poblinká potají.

Troška lásky stačila
a přilivová vlna je zalila.
Maňáskovi teď líp je,
už se těší, až se opět poblije.