Taky vás děsí alternace?

Kdo se stal přítel muzikálu,
moc dobře zná tu zoufalost,
když místo svého ideálu,
objevil spíše "troufalost".

A ta má jméno alternace,
jež může přinést nadšení,
leč když má "někdo" volné ruce,
přináší taky zděšení.

To druhé jsem si zažila
a věřte, že to byla síla!
Protože spíš jsem "přežila",
než abych měla radost z díla.

Řeknu vám příklad - "Rozparovač":
Komisař skvělý - jako vždycky.
Na partnerku vzít odstraňovač!
Židle se držet, chovat lidsky!

Falešná byla, skřehotala,
protekční dítko - prostě hrůza!
Nepřirozeně blekotala,
kam skryl se talent, přišla múza?

A pak to byla Kleopatra -
Rufius se svým strašným zpěvem!
Ten blonďák, jemuž hlas teď chátrá
a roli dostal spíš svým zjevem.

Však tenhle "borec obliby"
zahrál si taky Buckingama!
O sobě neměl pochyby,
drzost ho vedla - žádná tréma!

A divák trpěl, modlil se,
ať pohár vína vypije.
Namísto smutku těšil se,
až Mylady ho zabije.

V "Mušketýrech" pak Rochefort zas
škrtil se, chroptěl, těžko zpíval.
Z dob Caesara mu ztloustnul pas!
A divák? Ten jen tupě zíral!

Jó, alternace, to je věda,
někdy je skvělá, splní sen.
Fanoušek proto dělá zvěda,
nechce-li býti otřesen.