Karkulka

U temného lesa, kde rozlehlé jsou bažiny,
tam Karkulka v domečku, počítá si množiny.
V tom zazvoní telefon, kdo to asi může být?
No né, že by babička? Co tak jenom může chtít?

Nazdárek Karkulko, zasípá babička a pak jí šeptá,
že skočil na ní bacil, má rýmu a v krku jí lechtá,
že lékárnu jí zavřeli a meducína došla,
tak aby vzala kapku rumu a co nejdřív přišla.

Oblékla si kanady a červenou čepičku,
flašku rumu, flašku vodky, dala si do košíčku,
tyhle kapky osvědčené postaví jí na nožky,
ještě sebou radši vezme jedny teplé ponožky.

Ve dveřích jí maminka, podává ještě pušku,
se slovy, že po dědovi, prý má dobrou mušku,
hodí si jí přes rameno a řekne vřelé díky,
maminka jí zamává svými kapesníky.

Mezitím co Karkulka, jde po cestě prašný,
jeden hloupý vlk, dostal prý hlad strašný,
šine si to k chajdě, kde bydlí stará babička,
slupnul jí i s peřinou, je z něj teďka kulička.

Oblékl si dlouhé šaty a vzal si její okuláry,
lehl si do postele a dal si šálek kávy.
Karkulka se prodírá v bažině i v houští,
její silná vůle jí však neopouští.

Venku se už stmívá, les je plný nástrah,
větvičky pod nohama začly tiše praskat,
Karkulka si pušku, pro jistotu nabije,
a když bude potřeba, tak třeba i zabije.

K babičce už zbývá jenom malý kousíček,
najednou však zakopne a rozfláká si košíček,
to je smůla, v čem asi teď ponese ty flašky,
ještě že má v kapse igelitové tašky.

V dáli vidí chajdu, hurá už jen míle,
a za chvilku Karkulka, dorazí do cíle.
Otevřené dveře, to babičky styl není,
a tak ani na zvonek, radši nezazvoní.

Vlk v posteli chrápe si, brýle se mu mlží,
Karkulka jde do pokoje, pušku v ruce drží,
netušíce, že babča, asi není ve svém loži,
Karkulka se pro jistotu, vybavila noži.

Přistupuje k posteli, potichu jak myš,
vlkův kožich huňatý je, hebký jako plyš,
nechápajíc proč babička, změnila si vzhled,
odstupuje nejistě, od postele zpět.

Podlaha však zavrže a vlka to vzbudí,
mrazivý pot na zádech, Karkulku zastudí,
Karkulce se hlavou honí, nejstrašnější sny,
pak nejistě se zeptá, babčo, jsi to ty?

Jé ahoj Karkulko, vlk na pozdrav zamává,
přec by ses staré babky, má milá nebála.
Pročpak držíš pušku v ruce, ptá se divným hlasem,
a proč máš dýky zastrčené, za svým štíhlým pasem?

Karkulka nic nepoznajíc, odhodí své zbraně,
do kalhot si otře, upocené dlaně,
a pak s klidem babče, na otázku odpoví,
víš, že v lese řádí, nějaký vlk hladový?

Vlk se začne červenat a trochu se zazubí;
babi kde máš protézu? Copak to máš za zuby?
A proč tvé oči a uši, tak veliké jsou?
Řekni, proč máš, babčo, chlupy na rukou?

Vzápětí jí dojde, proč otevřené byly dveře,
srdce se jí zastaví a hrdlo se jí sevře,
zachová však chladnou hlavu a nedá nic znát,
vlk se s těžkým břichem, pokouší však vstát.

Ale kampak, jen si lehni, přinesla jsem meducínu,
ať už rumík nebo vodka, zastaví ti rýmu,
naleju ti štamprdlátko , to dodá ti mnoho sil,
a tak vlk bez pobízení, do sebe ho vyklopil.

A pak opit alkoholem, usnul co by dup,
nejspíš už i zapomněl, že babičku slup.
Když pak jeho chrápání, přerušilo ticho,
Karkulka se rozhodla, že rozpárá mu břicho.

Za chvilku se cosi, déře z břicha ven,
Karkulce to připadá, jak horrorový sen.
Babička je zachráněna, hurá to je radosti,
však vlk v jejich komůrce, dělá jim ještě starosti.

Tak dali hlavy dohromady, a dostali nápad,
v bažině u lesíku, tam si může chrápat,
do břicha mu zašili, velkou otep slámy,
po operačním zákroku, zůstaly mu šrámy.

A když se vlk probudil, zasténal jen tiše,
pochopil, že babču, nemá ve svém břiše,
s kocovinou, hladem, bloudí tam a sem,
do tlapek ho studí, promočená zem.

Tak poučen je dost, a bolavé má packy,
teď bude radši v lesíku, ohlodávat klacky.