Neserte mě!!!

Někdy máš dojem,
že tvoje nervy
natáhnul někdo na špagát!
Vztek je ten pojem
se spoustou vervy,
kdy už máš všeho akorát.

Ráno tě vzbudí
souseda bruska,
je teprv sedm a ty chceš spát.
Ten zvuk tě prudí!
Dlažba je kluzká,
venku zas lije, já chtěla prát!

Zahrada už je skoro prales,
mám týden volna,
tak co teď?
Někdo by řekl – třeba si zalez!
Budeš-li svolná,
někam si jeď!

Proč mrhat časem,
záclony zkrátím,
chystám se na to delší čas.
Pro šití šla jsem,
dílo však zhatím,
začínám znovu, zas a zas.

Vzteky s tím praštím,
setřu pot z čela,
z lednice chci si colu vzít.
Čelo hned svraštím,
láhev mi sjela,
začínám nad tím s chutí klít!

Protože s sebou
na zem vzala
misku i s krémem na moučník!
Doma mě jebou,
kams´oči dala!
Nechám to být, jdu pro ručník…

Sprchu si dám,
ať smyji svou zlost!
Rozsvítím, rána, je tu zkrat!
Tak já se ptám,
je toho už dost?
Nebo mně dá snad někdo mat?

Přichází večer,
mladí se ptají -
copak nám chystáš k večeři?
Jeden by brečel –
krev mi snad sají!
Navíc mám hnuto s páteří!

Vidím už temně,
vztek zasil sémě,
tak hlesnu jenom: Neserte mě!!!