Jo Absťáky jsou krutý

Zamykám se v pokoji vlastní vinnou,
chci vyměnit zlozvyk za neřest jinou.

Myšlenky plujou jak rozbouřené vlny,
na těle začínám mít prapodivné skrvny.

Začínám naříkat,litovat a zpytovat,
kam jen mohla jsem záchranný klíč schovat?

Nemůžu dýchat a buším do dveří,
škubu polštáře,všude leží peří.

Stále věrná jsem své vůli,
však dýchání je už v půli.

Začínám se dusit zlostí,
vždyť jsem člověk z masa,kostí.

Přesto dveře roztřískám
a cigárko si stejně dám.