JEŽEK
hrst jehel
ve zdánlivém klidu
číhá
beze spěchu
bez nároků
za skalou
neútočí
sami přijdou
zvědavou když potěšit se snaží
touhu svou
kdo pozor nedá
chůze zbaven
pak leží zraněn
naříká
a snad jen jemné prsty znalce
nástroj chladný
v místnosti bílé
poví kam
anebo kudy
když ..
odměně se nechce ven
uvízla v hloubce
smutný den
jenom mě mrzí
dřív než na něj vkročí
že neví vlastně jakou
chlubí se barvou oči