žába na sádrovém prameni

sluší mi sádrová nohavice
a dobře srůstá protržená plíce

verše mi na ní piš
no na tu sádru

ať se tak hloupě necítíš

kdo to měl tušit
že ta studna
co hladinu má až tam u dna
snad kvůli žábě na prameni
vysychá


a tys to prkno co jí krylo
chápu
střechou ti do pokoje lilo
použil

jenže já v noci cestou k jámě
aniž bys ty
nabídl mi rámě

vím, vzbudit jsem tě měla
já tam zahučela


tak volám o pomoc
špatně se mi dýchá
a sem tam vzpomínka
celý život
se mi míchá
a probíhá mi před očima

a v ústí kde mé vědomí se ztrácí
tvoje tvář
a funebráci
v bílých pláštích

upadám v závoj šedý
začínám snít
s pocitem, že možná ráno

zas budu žít