jak se asi žije hned po tom co už se nežije

.

.

.

.


.

vzali mi šaty
horda lačných supů
jali se ze mě
kůži rvát
trhali maso
barvili se krví
a já tam hrdý
zůstal stát

naposled plíce
jarní vánek vdechly
dotlouklo srdce
úder jako zvon
zbyly jen kosti
hladké
skromně bílé
naposled k uším
z dálky písně tón

teď běhám nahý
skrz naskrz fouká
hnízdí mi v hrudi
drzá sýkorka
zvědavý motýl
na lebce přistál
aby pak v barvách
zmizel do horka

nevidím neslyším
nevnímám vůně
přesto se cítím
o mnoho líp
chvíli jsem na živu
léčil se z nemocí
pak se to zvrtlo
trefil mě šíp

ten z tvého luku
má mrtvá nevěsto
jsi hladká libová
stehenní kost
snad čas mě odmění
a vítr načechrá
s tebou se sesypu

na večnost