Anně Proletářce

Jsi tak vzorná, dokonalá, bojím se jen pohlédnout,

každá slečna světa znalá, v mžiku musí poblednout.

Jsi pionýrka bez hany, světlým zítřkům věřící,

a nenávidíš pohany, za prachy se kurvící.

Jsi tichá jako hladina, jenž hlubiny své ukrývá,

a miluješ i Stalina, jenž v hrobce tiše zahnívá.

Oddanost ti srdce zdobí, tvoje víra ze zlata,

ať se lidé klidně zlobí, že je malá vejplata!

Světu mír a dětem lásku, do práce vždy s úsměvem,

a pověsíš se na provázku, když nám zruší SSM.

Však o lásce víš velmi málo a to ještě z Nezvala,

jednou se ti něco zdálo, potom už jsi nevstala.

Hebkou ručkou hladila si Vladimíra Ilíče,

co se potom náhle stalo – on ti sahal do píče!

Nadržená stará pana, komunistka věřící,

když sen zmizel, zaražená, pro Lenina truchlící.

Víckrát už se nesetkají, smysl všeho pomine,

vlajky míru stále vlají, její víra zahyne.