MONOLOG SRANDISTY

Věky věků, tak i teď,
stavíme před sebou zeď,
jak je těžké, dobře vím,
překročit svůj vlastní stín..

Nepostavíš nikdy most,
přes zeď zvanou pitomost,
můj bůh, tvůj bůh, naše víra,
ve dvojčatech velká díra :-)

Jehovu a Alláha, nikdy nikdo neskloubí,
usměvavý bůh, však žádnou propast nehloubí,
nemá kněze, anděly strážné,
a největším hříchem, jsou tváře vážné.

Lepší vrabec v hrsti,nežli holub v nosu,
proč jen čekat na nebe,na kmotru a kosu?
Usměvavý bůh, těla křížky nezdobí,
říká jenom jediné-kdo se směje,nezlobí.

Ten bůh lidí,ten bůh váš,
trochu je jak papaláš,
prý sedí v nebi,a všechno vidí,
nikdy však nepřijde před oči lidí.

Usměvavý bůh je tu k mání stále,
zdobil tváře šašků,taky jejich krále,
a že to fakt nejde,pořád se jen smát?
Možná by jen stačilo,přestat se už bát.