Opilý básník

V zapadlé putyce na konci ulice,
opilý tulák u půllitru dříme.
Slunce už vychází však on oči zavírá,
v tom prokletý básník se té duše jíme.

Otvírá oči a jak smyslů zbavený,
přesně jak kdysi on zas píše sonet.
Je prastarou záhadou proč po kapce vína,
i z tuláka opilce stává se poet.

Opráší kabát neb seděl tam léta,
protáhne kosti a hlasitě říhne.
Vzpomíná na dívku, jež kdysi miloval,
a jeho srdce zas po lásce jihne.

Běží tou ulicí, hledá svůj dům,
je celý udýchán a zbavený hlásku,
Teď je už připraven, zazvoní na zvonek,
Chystá se znovu jí vyznat svou lásku.

Okno se otvírá s hlasitým skřípotem,
tulák je šťastný a zvedá hlavu.
V tom podlomí kolena, zakreje oči,
V životě neviděl tak ošklivou babu.

Ta otvírá hubu a jak hukot niagár,
“KDES BYL TAK DLOUHO!” Babizna křičí,
On klečí na zemi a snaží se vzpomenout,
když ozve se známý zvuk železných tyčí.

Zklamán a vyděšen, vstává a utíká,
co síly mu stačí, on zpátky zas běží.
Cíl cesty vytyčen pak sám pro sebe povídá,.
“Dám si jen jedno, a budu zas svěží”.

V zapadlé putyce na konci ulice,
opilý tulák u půllitru dříme.
Slunce už vychází však on oči zavírá,
v tom prokletý básník se té duše jíme.