Stařec, pes a memoáry

Starý muž a jeho pes
sedí smutně na terase.
Čumí jak tam šumí les,
včera, dnes a zítra zase.


„Nuda!“ supí muž a zírá na psa.
„Důchod to je vážně hnus!“
Revma, dna a prázdná kapsa,
to je voprus nad voprus.


„Přestaň skučet dědku stará!“
Štěkl pes dost podrážděně.
„Mě už taky ušla pára.
Nejsem žádný malý štěně!“


„Revma, dna a láryfáry.
Nad hlavou nám supi krouží.
Napíšeme memoáry.
Co tvá paměť? Jak ti slouží?“


„Napsat knihu? Co to značí?“
Pídil se kmet po psí radě.
„Podle mého soudu stačí,
koupit stroj, to v první řadě.“


„Rachotí a pořád cinká.
Posouvá se sem a tam.
Mě z toho snad klepne psinka.
Psací stroj! Haf! Už to mám!“


Stařec smějící se prosté duši.
Vzpomněl na stroj po matce.
Nápad s knihou muže vzrušil.
Rozhod se jít do akce.


Sešlý pán i se svým psem,
objevili starý stroj.
Začli prázdným papírem.
S tématem však vedli boj.


„Notak, pověz o čem psát?“
Ptal se stařec psa už po sté.
Pes se chystal všechno vzdát.
Dávno přestal vrtět chvostem.


„Kašli na to páprdo!
Stejně píšeš jako datel."
Řekl mu to natvrdo.
"Nejseš žádnej spisovatel.“


A tak muž a jeho pes
opět sedí na terase.
Čumí zas jak šumí les.
K psaní už se nechtěj vracet.