Mámě!

Proč mluvit o tom co jsi a cos byla?
Proč o tom psát verše?
Vím,v děství jsi taky snila,
ale minulosti nikdo neuteče.

Jsi jako duše zbloudilého těla,
co nemá smysl života.
Na venek jsi sice bdělá,
ale uvnitř je jen prázdnota.

Nemělas to nejlehčí,
tak,jako každý z nás.
Teď tě jen málo potěší,
a to ti jednou zlomí vaz!

Jsi na něm závislá,
ale nechceš si to přiznat.
A tvoje tvář povislá,
už hodně musela vystát!!

Pláčeš,ale kdo se má na to dívat,
zkus se postavit na můj post.
Nejsem dokonalá,neumím malovat ani zpívat,
ale otrokaření už mám dost.

Tenkrát jsem byla šťastná a vím,
že byly chvíle,kdy i ty ses mohla smát.
Však otázku "Proč?" si sama zodpovím,
jako malá holka začínala si milovat.

Jenže tenkrát si zapomněla,
že máš i malou dceru,
nezajímalo tě,co ona chtěla,
z týhle noční můry se nikdy neproberu.

Nechápu,proč si furt hraješ,
na něco,co nejsi a dobře to víš.
Přestože jsi smutná,stále se směješ.
Tak proč?Schválně jestli mi odpovíš!

Od života můžeš lecos čekat,
jde nevyspitatelnými cestami,
chtěla jsem ti něco říct,ale nění kam spěchat,
chápu tě a zároveň nesnáším,mami!

Proč ty máš všechno a já nic?
Podivej se,co mi s životem děláš!
Chtěla bych křičet z plných plic,
jsi bílá,zlostí vždycky zběláš.

Podívej se,co dokážou slova,
jsou krutá,nelítostná jako ty,
tady nepomůže pro štěstí podkova,
měla bys otevřít dvěře od samoty!!