Óda na Šorčíka vol. III - Posloupnosti

Člověk řek by, že to stačí,
však už toho bylo příliš.
Tvůj život by moh' být sladší,
místo toho se tu čílíš.

V ruce tužka, v duši smutek,
zlá vidina příštích dnů.
Měl bys dělat každý skutek,
ke splnění vlastních snů.

Však nesmíš se ani hnouti,
jen počítat n-tý člen,
tvůj život se vzorci hroutí,
a tobě se bortí sen.

S blížící se posloupností
hrdlo se ti svírá značně,
mráz tě studí v morku kostí,
hrůza jímat srdce začne.

Chceš snad život plný lásky?
Peněz, štěstí, úspěchu?
Když neodpovíš na otázky,
kdo poskytne útěchu?

Když nevyjádříš vzorec správně,
kde pak asi skončíš, co?
Na pracáku skončíš slavně! 
S platem osm tisíc sto.

Víš ty, kde je pravé štěstí?
Žádná práce, rodina...
Jen matika, plná zvěstí,
že nadešla tvá hodina.

Naděje ti zdrhá v dáli, 
v hororech konec zlý bývá.
A ve snech, co se ti zdály,
smyčka na větvi se kývá.

Ten provaz, to vykoupení,
když sen v dálce utíká.
Tento konec zlého dění
způsobuje matika!