Óda na maturitu

Tak a je to tady, 
snad nám bude přáno,
prořídly nám řady, 
nemáme vyhráno.

Bojujeme stále,
s korouhví a dřevcem,
hrdě jdeme dále,
však do života nechcem.

Čtyři roky války,
nadávek a stresu.
Končí věk zahálky,
kolik toho snesu?

Otvíráme znovu
zaprášené knihy.
Vypínáme Novu,
otvíráme lihy. 

Hromadí se prázdné sklenky,
od čokolád drobky.
Slabší z nás si berou plenky...
prostě máme bobky!

Otázky se tady kupí,
informace zcela cizí.
Copak vážně jsme tak tupí,
copak naděje nám mizí?

Se smíchem my slyšeli jsme,
že „na párek půjdem“.
Nyní ale popravdě se
propadáme studem.

V hlavě nic už nedržíš,
duto jako v sudu.
Zlá myšlenka je stále blíž.
Ještě rok tu budu...

Ten smutek, to ponížení,
cožpak lze to ustát?
Snad jen vlaku vyhlížení,
na dráze si ustlat.

Nechcem znovu učit se to
před podzimními testy.
Chcem si letos užít léto...
školu znovu nechci!

Teď do toho opřeme se,
z poslední té síly.
Snad se milost Boží snese,
na poslední chvíli.

Zbývá nám jen pár dní snahy,
jak snažíme se dosud.
Nechcem skončit vprostřed dráhy,
chcem naplnit svůj osud!

Tak pojďme přeci, ještě jednou,
ačkoliv to trochu bolí.
Ať všichni z nás si před tím řeknou:
„Dali to i větší voli!“