Vrána

Dnes mi vrána ukradla poklad,

stříbrnou lžičku po babičce,

ležela v čajovém šálku,

zapomenutém na zahradní lavičce. 

 

Kdo by si to kdy pomyslel,

v tak krásném ránu,

zrovna, když jsem popíjela svůj Earl grey,

že obdržím takovou majetkovou ránu.

 

Černý posměváček se na mě koukal,

z korun rozkvetlých stromů,

vesele si nad svým úlovkem houkal.

To je spravedlnost? U všech hromů!

 

Popadla jsem vzduchovku po dědovi,

vyhrabala pár broků,

vhodných i k drážkové hlavni,

a učinila pár nenápadných kroků. 

 

Připravila jsem si mušku,

ovšem o záludný kámen,

já rozbila si držku,

ale ještě se mnou není ámen. 

 

Vstala jsem a oprášila své kalhoty,

dala vráně poslední šanci, poprosila ji, ať to pustí,

notak, ptáčku, nedělej drahoty,

chytrák jako já tě stejně jednou přelstí.

 

Jenže ona se jen smála,

vystřelila jsem proto varovně do vzduchu,

tak moc jsem se o svůj cenný kov bála,

ale temný rarach seděl dál na větvi bez vzruchu.

 

Ukryla jsem se do houští.

Zatajit dech a mířit.

"Tu máš." Vykřikla jsem s prstem na spoušti,

za chvíli bude tvé peří vez vzduchu vířit.

 

A jak to dopadlo?

Vrána i se stříbrem v zobáku zmizela,

mé oko zaspalo,

a já se v prdeli viděla.