Óda na cestu do Hluboček

Opilej, jak občan dánský,
Bystřica a Mariánský,
do Hluboček cesta vede
a po ní se krásně jede.
Mám jen dvoutakt pod nohama,
nevláčím se s batohama.
Dyť nikde nemám dlóhó cestu,
jen si jedu pro nevěstu,
zapálím si třetí Spartu,
nachystám si šalinkartu,
chci tě milá zmerčit eště,
než do savan přídó deště,
nežli smyjó všecku lásku,
láska vždy visí na vlásku.

Cesta je rovná,
místama klikatá,
na zem nás srovná
nakonec Zubatá.
Možná, že za pár let
budem se tomu smát,
proto ti říkám hned,
že mám tě strašně rád.
Nekóké na moj vzhled,
pranic z něj není znať,
nabij si kulomet,
s kterym mě budeš hnať.

Už sem projel Daskabátem,
taky vodó, bahnem, blatem,
už su celé zasviněné,
neřiké mi prosim dnes ne,
chci jen s tobó kecat chvilu,
na víc sténě nemám silu.
Do večera není času,
nedočká se husa klasu,
doma bude néspiš sekec,
já ji o tom ani nekec,
fakt nevijó, jak si hezká,
Bůh raduje se a tleská,
že na světě je eště láska,
polib mě, jen ať to mlaská.

Cesta je rovná,
místama klikatá
a jsou na ní ho***,
některá rozjetá.
Z cesty je kluzké led
a hrozí tvrdé pád,
možem si vyprávět,
co se nám može stát.
Řítím se stále vpřed,
nemožu prostě lhát,
na lóce kvete květ,
chci ti ho dát.

Jako ten Dán láskó zpitý
a životem stále bitý,
jedu za tebó.
V zimě enom na svéch saních,
totiž nikdy ve tvéch dlaních
moje ruce nezebó.

Utichla krajina, mňókání koček,
já su kluk z Ójezda
a jedu do Hluboček