Červené koberce

Ach, ty červené koberce.
S praxí vesnických ochotníků,
jsem na konkurzu na herce,
sním o své hvězdě na chodníku.

Chci vidět hrdost v očích táty,
s nímž denně obdělávám pole,
proto jsem čítal inzeráty
klidně i na vedlejší role.

Nakonec se to podařilo.
I proto dneska stojím tady,
vedle se točí ňáké dílo,
režisér uděluje rady,

bude to asi o lásce,
nad scénou reflektory ční,
stíny kreslí své obrazce,
když za mnou přijde produkční.

„Vodkaď si,“ povídá mi mile,
krása její s mou touhou cvičí.
Nadešla moje velká chvíle:
„Jsem z jedné vísky v pohraničí.“

Čekal jsem ňákou reakci,
s úsměvem hleděl na tu ženu,
ta znovu řekla: „vodkaď si,
za chvíli točíš první scénu!“