Smolař

Ledva jsem se narodil tak v čekárně,
řekli otci: „Dopadlo to nezdárně.
Dělali jsme, co jsme mohli. Celý den.
Navzdor snaze chlapec protlačil se ven.“

Do kostela odnesli mě v domnění,
že se každé dítě bere k pokřtění.
Farář, když mě zřel, tak od úst vyletí:
„Přinesli jste ke křtu nebo k oběti?“

Když měl otec potřebu se milovat,
matka vždycky odmítala se mu dát,
když pak otec vyhrk salvu otázek,
mlčky ukázala na můj obrázek.

Rodiče mě nejspíš rádi neměli,
koupat jsem se směl jedině v neděli,
jedno, jestli nadělal jsem do plínek,
hrál jsem si tam s opékačem topinek.

Jednou v mládí banditi mě unesli,
otci jako důkaz můj prst přinesli.
Táta ale nejspíš bál se podrazu,
požadoval poslat více důkazů.

Na Halloween rodič dítě převlíká,
kde se zjevím, tam zavládne panika.
Divíte se, že už nemám svatozář,
vloni jeden fracek chtěl mi sundat tvář.

V mládí na tváři jsem měl dost beďarů,
u holek mě odsoudily k nezdaru.
Proto jsem se snažil radši více číst,
v knihovně jsem prostudoval každej list.
Jednou jsem tam usnul. Když se probudím,
slepec čet mi tvář. Se prostě nenudím.

Strýc byl voják. Jednou přišel na nápad,
ve válce Jih – Sever válčit za Západ.
Z obou stran mu jediné to přineslo,
za dezerci odsouzení na křeslo.
Na poslední přání řekl nevinně:
„Chci, ať synovec mi sedí na klíně.“