Alegorická báseň v době koronavirové

U okna sedávám,
nikdo dole není,
Pištíka Bureše nedávám,
všechno se mění.

Zahrádka, kde je šest lidí,
ostatní stále jsou doma,
velký bratr to shora vidí,
křičí, že bude pohroma.

Bez roušky nechoď ven,
jinak jsi zbabělá nula,
použij bavlnu nebo len,
diktuje kanec Prymula.

A k normálu o kousek blíž,
něco se chystá,
a Andrej je zase výš,
a Alenka lingvista.

Všichni prý taháme,
jen za jedno lano,
na dno si saháme,
když volíme Ano.

Omlouvám se, dědečku,
vím, že to bolí,
neříkej mi „pražský blbečku“,
vezmi mě raději holí.