JDU

Prší déšť, hraje si tu

živou simfonii. Déšť

tu prší na mou duši. 

Nepustí mně, jsem ji

zajat, byl bych deštěm

zalit, možná rozmočen.

Miliardy bubeníku hraji

skladbu, k tomu tak vlhkému

obřadu. Jsem zajat v centru

nákupním, přibíhají lídé. Křičí

náhle zděšení, někdo nedoběhl.

Prostě padl a už se nezvedl.

Během cesty rozpouštějí se, až 

splynou s tím deštěm, prostě

zmizí. Zbyl jen šat, kabelky a

tašky. Jeden chudák doběhl a ta 

jeho tvář napůl, už není, je jen

torzo, které na zem padá, umírá.

Scény hrůzná podle podivná.

Schovaný jsem, venku stovky lidí.

Vlastně jen jejich šatů, je to scéna

jako z nějakého hororu. Ale je to

pravda, net je toho plný zabíjí to

lidi. Z vody jsme a ve vodě je kyselina

která tvoji schránku, zpět na vodu rozleptá.

Všude zmatek křik a vzlykot děti brečí.

Lidé jsou zděšeni, někteří skáčou dolů na 

zem, jsem v prvním patře. Louže krve

lidé pobíhají, na zem padají sklouzly po

té krvi. Od krve jsou rudí, policajti kolem

sebe střílejí. Pak si do úst hlaveň vloží, hlava

se jen tak láskyplně rozloží. Všichni jsou

nebezpeční, buď samy sobě nebo ostatním.

Marná snaha, člověk ovládán, jako řízená 

sebevražedná střela.

Tak to se stalo dnes byl jsem tam a povídám.

Nenatáčím, už se taky na smrti těch lidí podílím.

Proč držím ten nůž a zabíjím lidi, chytím je a 

přes zábradlí přehodím. Proč už nechci být proč

jsem z té výšky skočil. Žiju, ještě jo mám zlomené

nohy, smozřejmě otevřená zlomenina. Nohy v nezvyklé

poloze, někdo ke mně přichází má v ruce sekáček a seká...