Kantorka, dáma na úrovni,
svým dětem dává úkol slovní:
„Poslyšte drahé děti moje,
kdopak z vás bude vědět, co je
za zvíře. Když dám déčko k jménu,
máme část těla. Za odměnu,
kdo uhodne tu slovní hříčku,
může se těšit na jedničku.
Náš jazyk, ten je plný krásy.
Tak copak, honem, kdo se hlásí,
že nikdo neví? Jsou to laně.
Když přidám D, tak máme dlaně.“
Pepíček k Fandovi se skloní:
„Vidíš to, já to říkal, koni,
z nás dvou já jsem tu na myšlení,
jak vidíš, tak to kuna není!“