Pracant

Ořu, ořu zahrádku
A chystám šrot prasátku.
Taky vařím, myju, peru,
Že se na to nevyseru!?
Běhám tu jak liška za kuřetem,
Farmáři jsem já pacholetem.
Jiní dělaj manažery,
Piloty, či pasážéry,
Jenom já dřu jako prase,
Včera, dneska, zítra zase.

Ořu, ořu zahrádku
Od pondělka do pátku.
Může být i státní svátek,
Vánoce, či den všech matek,
ale já hold musím makat,
sic nemá pro mě už kdo plakat.
Mohl jsem být politikem,
jak tu v česku bývá zvykem,
to však není už job můj,
já jen házím kravám hnůj.

Ořu, ořu zahrádku
od konce do začátku.
Ve škole jsem býval kancem,
teď jsem svého pána štvancem.
Učitelé se mně vždy báli,
to holky, ty při mně stály.
Stálo toho tehdy víc,
měl jsem hodně – nemám nic.
Chtěl jsem tehdá něco zažít,
dnes se musím v pekle smažit.

Ořu, ořu zahrádku,
zepředu i pozpátku.
V patnácti jsem se rozšoupl,
na první holku vyhoupl.
Potom přišla třetí, pátá
a byl ze mě rázem táta.
Nejednu jsem chyt´nadávku,
k tomu ještě kapavku.
Můj otec věděl, zda bít, či nebít,
a tak jsem byl málem zabit.

Ořu, ořu zahrádku,
myslím na svou památku.
Na památku starých časů,
míň bylo starostí a více vlasů.
Můj osud je teď víc než jistý,
na krku prý mám policisty.
Nikdo se s tím nepáře,
slídí i s psem Benem,
své dívce od oltáře
já zdrhnul i s věnem.

Ořu, ořu zahrádku
na konci i zpočátku.
Můj nadřízený hospodář
však jen ostře svraštil tvář.
Nehla se prý ani brva,
to orání mi dlouho trvá.
Nejdřív mi dal ránu bičem,
pak mě taky praštil rýčem.
Pěkně zostra, mezi nohy,
kolem sebe vidím bohy.

Je slyšet z mého výskotu,
že už teď mám jistotu:
Je jasné, že nikdy více
nepomyslím na děvčice.