O uhynutí posledního upíra v rakouském Slezsku

 

Protáhla se spokojeně

jako dítě, toliko

chtějíc vstáti, šeredně se

bouchla hlavou o víko.

 

Špičáky své obnažila,

jak bolestí zavyla.

I chtěla kůl z prsu vyndat

a v půli ho zlomila.

 

Píti z hrdel měla krve

jako z lahví vína

a když víko vyrazila,

sesula se hlína.

 

Žížaly jí přitom mnohé

napadaly do chřtánu.

Nahoru se vyhrabala

až tak někdy po ránu.

 

Na astrálno láteřila

umazanou hubou,

že se chudák potýkala

s hmotností tak hrubou.

 

Pak se drobet zmátořila

a když sama vyšla již,

bosou nohou nakopla se

o kamenný, těžký kříž.

 

Z vyčerpání svalila se

na zelené drny,

do hrobu se nevrátila,

však byl země plný.

 

Nebožtíci k pomoci se

přesto vůbec neměli,

bývala to záletnice

a tu v hrobě nechtěli.

 

Náhle kohout zakokrhal,

rozezněl se zvonec

a když slunce jasné vyšlo,

byl to její konec.

 

 

 

( Vytaženo z traktátu „ Debilitas Posthuma “ německého lékaře a věhlasného přírodopisce Otta Hackenschmieda )