Není to moje chyba.

Když brambory na plotně tiše bublají,
čertíci v koutě si plány kují potají.
S jiskrami v očích a úsměvem ďábelským,
zatápí pod hrncem tempem až nelidským.

Plameny šlehají, voda se vaří,
čertíci se smějí jak se jim dílo daří.
Jeden z nich nabírá lžičkou páru,
radostí křičí: „Už je ve varu!".

A když se otočíš – jen na chvíli snad,
jeden z pekelníků vleze tam rád.
Z hrnce pár doušků vody si dá,
„Ať rychleji shoří!" radost má.

A než se naděješ, je po večeři,
připálená krusta v hrnci čadí.
Čertíkům radostí kopytka zvoní,
když tvůj povzdech kuchyní zní.

A tak pamatuj – nikdy nenech brambory samotné,
čertíci bdí, čekají a jsou v tom mistrové.