Kráva v poli

KRÁVA V POLI
Ráno před rozbřeskem vyrazila Kolářovic Anička požnout trávu na pole.
Naklepala si kosu, nabrousila a pak znovu naklepala.
Podruhé ji nabrousila.
Nakonec ji ještě dvakrát naklepala a třikrát nabrousila, aby bylo ostří
dokonale ostré.
Sbalila si do fěrtochu makovou buchtu a karbenátek a vyrazila.
Sotva vyšla z domu, zlomila si dřevák.
Znovu naklepala a nabrousila kosu.
Vydala se směrem na Butovice, pryč z vesnice, do polí.
Když vyhledala jejich pole, chtěla začít žít, ale –
– kosa byla tupá.
Chtěla tedy pracovat i s nepoužitelným nástrojem, když v tom si všimla
obrovské krávy stojící uprostřed pole.
Ta kráva byla ostrá.
Anička se polekala!
Chtěla honem utíkat domů, avšak kráva jí zastoupila cestu.
„Pojedeš doma! Zůstaneš nikam!“
„Ale paní krávo, já musím požnout trávu než padne rosa.“
„To bych si ještě hleděla rozmyslet.
Než ti sdělím rozhodnutí, požneš zatím trávu.“
„Když já mám tupou kosu.“
„Tak ji nabrus, milá Ančo, milá Ančo, milá Ančo!
Tak ji nabrus, milá Ančo, milá Ančo, nabrus jí!“
„Vy jste z Německa?“
„Nein!“ pravila kráva zvednuvši při tom pravé kopyto.
Anča zatím, než kráva dořekla svou poslední větu,
pelášila domů, co jí nohy stačily.
„I ta jedna uličnice!“ pomyslela si dobrotivá paní kráva
a upustila si trošku mléka.
„Však ona ještě bude litovat…“ usmála se dobromyslně.
„Hinunter und wieder her dadurch!“ odfoukla si ještě
a pak si to pomalu začala mašírovat zpátky domů,
do Podolí,
do mlékárny.