ČAJ O PÁTÉ

Na zahradě starého zámku
sešly se tři hraběnky – a hned, že si dají čaj o páté.
„Tak rychle, Jean, chváté!“ volá hraběnka
z Moravského markrabství na jednonohého sluhu.
Ještě ráno byl zapřažen v pluhu a patrně ho bolí záda.
A právě proto ho má ráda hraběnka Alžběta.
Zastane všechnu práci v domě i na poli
aniž by si stěžoval, že ho noha bolí.
Jean už přiskočil, hned z levé, hned z pravé strany.
Stůl přesně tři má hrany,
takže dokonale vyhovuje potřebám našich tří svrchovaných dam.
„Pojďte, já Vám dám.“
odměňuje jeho snahu peprmintovou čokoládou
polská hraběnka Jaromiera.
„Děkuji, já mám cukrovku.“
„Tak si aspoň vezměte tady stovku a kupte si, co chcete.“
Jean spokojeně strká bankovku do kapsy a volá na psy.
Přibíhají knížecí ohaři a olizují hraběnky od kořínků až ke konečníku.
„Och, Jean, to je nechutné, odvolejte ta zpropadená psiska,
nebo Vám strhnu něco z platu!“
Jean psy okamžitě líská
a odhání je od jemnostpaní pryč.
„Odpusťte, hraběnko, chtěl jsem Vám zpříjemnit dlouhou chvíli.“
„Vás už snad opouštějí duševní síly, Vy blázne stará!“
No jo, už se sem po trávníku belhá Jeanova stará.
Narodila se s genetickou chybou a místo dvou nohou má tři.
„Dobré odpoledne, paní hraběnko! Tak kdo nakonec vyhrál tu při
o Vaše s hrabětem společné dítě? Syna Juráje?“
„Ále, co byste si myslela? Vyhrál ten zazobaný hrabě. Poslala jsem ho do háje!
Všem muselo být jasné, že před rozsudkem podplatil soudce.
Přesto – nezmohla jsem nic.“
„Ale vždyť jste ho ani do péče nechtěla, ne?“ podotkl Jean.
„Jistěže ne! Ani hrabě ne. Ovšem, jak rozhodl soud, Juráj půjde ke mně.
Bez odvolání, bez šance na změnu.“
Jean si zul střevíc. Právě dokončil odpolední směnu
a ať si teď obsluhuje, kdo chce.
On má těch namyšlených hraběnek právě dost!
Jde tedy aspoň svým oblíbeným ohařům dát na spravení chuti hovězí kost.
Už mu padla.