V ohni

Bolestí prostoupená - zůstávám,
ohněm dál stravovat - se nechávám.
Bolestí zmítaná zcela,
plameny dokonale propletená.
V každé buňce plamen silný,
v každé kosti ... orgánu pořád sílí.
Vteřiny jak roky mi připadají,
když jed s plameny tělo mi mění.
Proč vlastně v plamenech hořím?
Proč hradbu za kterou je odpověď nezbořím?
Vím jen, že jsem tohle chtěla,
i že bolest tak strašná pohltí mě zcela.
Dupnutí na nohu jež kosti drtí,
ach, stokrát raději a bez vykřiknutí!
Šťouchalka, jež vylamuje si ze mě cestu,
ach, tisíckrát a bez jediného protestu!
Tohle vše bych brala hned,
vděčná ... ale už není cesty zpět.

Kolik let uběhlo, nebo to byly vteřiny?
Kolik nádechů, kolik tepů zbývá mi?
Pomalu už cítím, pomalu už vím,
proč bez křiku a bez pohybu zůstat musím.
Když jen jednou bolestí zakřičím,
svou lásku také do utrpení obrátím.
Jen jednou pohlédnout na jeho tvář?
Ne ... nemohu ... slepě to půjde snáz.
Slyším jeho sametový hlas
„Miluji tě,“ šeptají jeho rty zas.
„I já Tebe,“ tak moc toužím mu říct,
nesmím však promluvit, nesmím nic.
Cítím ... cítím něžný dotek jeho,
dotýká se těla mého na uhel spáleného.

Oheň pořád tak pálí mě strašně!
Kde je? Kde je děťátko mé krásné?
Ach prosím, řekněte mi slovo o ní!
Je Šťouchalka v pořádku? Vrátí se mi?

Další tisíce vteřin plynou,
a teď moje bolest změnila se v jinou.
V prstech zlehka polevovat začíná.
Však můj krk a srdce ještě horší nyní zažívá!
Vyprahlá ... žíznivá ... kosti ... tělo na uhel,
srdce bije dál a oheň v něm ještě víc vzplál!
Bolest v hrudi stoupá víc,
kdy už konečně ... neucítím nic?!
... Srdce s ohněm teď už u konce ... závodí ...
úder jeden ... druhý a ... poslední ...