Pocta Jaroslavu Vrchlickému

Pocta Jaroslavu Vrchlickému

Strom života rozkvétá z jara,
Co tkví v haluzích listy kryjí,
do Pavučin chytá se pára,
Z hlubin lesů už vlci vyjí.

Dni a noci ti jsou
Poutí k Eldorádu z bájí,
za Zlatým prachem jdou,
Mýty však dál cestu tají.

Dědictví Tantalovo ukryté
ve Skvrnách na slunci žhavých,
Fresky a gobelíny ušité
z veršů Hudby v duši hravých.

Zlomky epopeje vzpomínají
na Písně poutníka dávného,
Nové zlomky dál vyprávějí
z Perspektivy věčného.

Duch a svět – stále v rozporu,
Panteon z dávnověku bohů zapomenutých,
Má vlast, jež potřebuje oporu
na Korálových ostrovech v moři utonutých.

Hlasy v poušti vyzpěvují
vždy pochmurné Sonety samotáře,
Okna v bouři rezonují,
čtou Dojmy a rozmary z tvojí tváře.

Selské balady sedlákům krátí den,
Eklogy a písně zní na lukách;
v Epických básních zachycený sen,
Kytka balad svázaná ve slokách.

Modlitba na Řípu doznívá,
Meč Damoklův dopadá tvrdě,
Píseň klasů pole zazpívá,
Démon láska nese se hrdě.

Rytíř Smil svedl dívky k tanci
v rytmu starých Českých balad,
Má sonáta blíží se konci,
zavírám Brevíř různých nálad.