Labutě

Ležím si v trávě,
nad hlavou milý zvuk křídel mi zní.
Labutě z Čajkovského jezera nejspíš jdou zas o kousek dál
a já bych jim to přál.

Jste mezi námi již víc jak sto let,
přitom vás nikdo neslyšel pět.
I když jste v notách zanesené,
každý vás hraje podle sebe.

Nyní slyším vaše chvění i váš hlas o beznaději.
Snažíte se celý život něco říct,
potom stejně přijde dirigent a vaše poselství vezme zem.

Asi proto vás nyní slyším,
když zavřené oči mám.
Ve vašich křídlech ukrýváte naději,
ve vašem letu vidím hledání.

Cíl svůj jistě najdete až mnohá jezera minete,
pro nás všechny inspirací budete.