104 - Erupce optického kýče

 

Obloha je poklonou, klidně ležícího tvora, vydechujícího rytmus bezejmenných.

 

Bezejmených řapíků v hlavách klaunů, v hlavách klaunů plných klaunů.

Ti předvádějí na sedmé avenue porod v neonové tyči smyslové extáze.

 

Čím jsou ti klauni blíž, tím bolestnější je vstát a přijmout lekce

ze šťovíků s odkapávající vesmírnou synergií.

Její oceán je tak daleko, že všechny nové vlny spěchají ke třinácté kvótě,

kde lidstvo se smrštilo a zapomělo na paměť a vířiví let jakési mravenčí budoucnosti,

která pro nikoho už nic neznamená. 

 

......

 

Právě té budoucnosti, kterou neúnavně založili ambroziové podhledu,

vedeného staletím, tisíciletím přednášek o tom,

jak vést četbu na zázračné dílně tvého života.

 

Života otevřeného ocelovým kousnutím srdce,

jež přidušenou pastí opatruje kvílivé patrony,

do kterých jsi čas od času uchytila božskou přítomnost.

 

Přítomnost ukřižovanou vymýtáním lotosových výhonků,

velebených nejněžnějšímu potomky démantového oleje myšlenky.

 

......

 

Krásou umučené myšlenky, z níž zbyly popelavá třtina,

třtina padlých hrdinů z prvního výletu ke hvězdám.

 

A jsou to právě hvězdy, ze kterých se rodí březí

akvadukty zavlažující vzletné poselství vašich cest.

 

Cest, jejichž pontilión vstřícných klaviatur jsi znala,

miliony let předtím, než se tvé pero dotklo národního dědictví,

básnictví barev slov hrotu bázlivé odvahy okamžiku lidských vítězství.

 

.....

 

Byla to skupenství, z nichž povstalo fénixovo rádlo vesmírné,

při úplném zatmění čepelící tužby nejprchlivější kapičky deště,

jehož drtící provolávání stále fascinují lidské bytosti,

postupným mladým odlehčením zemského periskopu krystalu,

navíc stiženého a vysázeného po špičkách dlouhých jako stříbrné kolíčky,

s nimiž jsi uzemnila tábor,

ve kterém spíme, když bdící ještě levitují v oceánech barevných dostavníčků novosti.

 

Novosti, o kterou jde především v řezavých kloubech

nárámků uvozujících kyčelní předsádku tvé solární mise.

 

Je to plavba vrcholného stoupání s rozkolněným trupem,

uťatých sluncí řas, halících svá hájemství do porcelánového mechu,

prvního vánku stvořených.

 

Takových očí kolem duhy obepjatých,

že váha vteřinných odpuštění je míza

těch nejkrutějších dobrodružstvích,

které zveme niterným proviněním Maldororova lesa.

 

....

 

Buldozery za sebou vlečou čas a otýpku z pachu lidských tvorů.

Nebola je čistá, neboť je to právě Maldororův les, ve kterém se ztrácejí poutníci,

s jedinečnou kapalinou silokřivek zahrabáváni,

i s mapou své neopakovatelné rány bojovníků energie.

 

A není bližší dimenze energie než koleje

navíjené do úst postavy snídající palivo vesmírné lodě

ze čtvrté republiky světla, odtékajícího do nehasnoucích bylin,

planety jedné, jež umožnila zrodit literární počátek jízdy,

která vyšňupala závěr tvých prvenství.

 

Znovu se ptáš, kde je tvé prvenství časoprostore,

než v Einsteinových svodech ultravioletových paprsků šišinky jeho,

kdy dimethyltryptamid starého bráchy Hickse,

ještě pumpoval puls starého psilocibinového klíče Mckennova milénia

a salvinorin miloval všechny vystřílené Saivairovi hroty v banánech míru,

které se nestali zbraněmi schovanými za falešnou jámu pokroku světelné pavučiny

sladké šťávy galaktické prázdnoty demokracie. 

 

....

 

Jíž dech vyhřezlý, jako to co píše v zákonech, demonstruje veřejnou kastraci osob,

shůry namočených do kůže hojného blaha,

které se slaným zesnulým nedostává,

neboť ruka chopící se paždy má uražený prst,

směřující na slabiny pod maskou orgánu,

který se zapsal uplatit svá panenská záda svobody,

pověšené na existenciální hřebík,

blitkou rozjímající o sexu a smrti.

 

Štíří smrti jater Prométheových,

které spořádali patenty na obchod s lidskou chátrou,

pohozenou v ramenech šlehačkových dortů jedenáctého apoštola galaxie.

 

A než přijde lidstvo zahubit galaktická šelma

vstřebávající gravitaci sedmého prostoru,

připravte se, že vaše sny již nebudou křehké a sjízdné,

ale pevné a nedobytné jako krása roztavená na vločkách všeho sametového zla epochy.

 

....

 

Epochy zmrtvýchvstání mučivých filmových nářků

a odznaků tři dé televize útočící na jádro

obecných receptů lidskosti,

defragmentované tisícem složitých propletenců komunálního 

odpadu ohlupující byrokracie.

 

Epochy rozvařené v čelistech smlouvavých vah spravedlnosti,

líčené jen vahou kout a vrcholných vrásků šedivých plášťů úplatku,

pokojných dcer přeřízlých, obrostlých kojotem vědomého útlaku zisku

a sodomie rozkládaných karet člověkova charakteru.

 

Charakteru epochy doutnající ven a zase zpátky jen proto,

že můra nové rozkoše je vyžadována na předpis

a všechny apothéky vašich pohřebních služeb

jsou soudným jedem páté hegemonie mrtvé

a nevyhnutelné zkázy vznešené popravy svobody.

 

Svobody vklížené mezi klíčové slova dvou epoch,

odtajněných vřídlem nejživější blaženosti,

plačících andělů kolektivu nahrazující zboží za boha

a boha za včerejší reklamu na peklo,

ve kterém budou vyrůstat vaše děti.

 

A jsou to právě amfetaminové děti epochy,

v jejichž očích se zajiskří neúhoným optimismem a nezdolnou energií,

vhodnou k nápravám škod, které způsobili naši předci

a oběšení současníci laciných náhražků opravdového vytržení.

 

A to co substituuje extáze, pouhá zbraň neznabohů,

vrací se návratem pohanským, revivalem těch sil posvátného,

které vykutálení principálové pohřbili v tichém bezesnění.

 

Ve vytržení falešného ducha epochy,

které shledávám na dveře klepající,

tříštící se prologem nové, sytější energie,

která po sterých přílivech zaplaví tato království

a utvoří společnou historii palety budoucnosti,

o jejíž barvách se mnohým ani nesnilo.

 

....

 

 

A smítkem epochy snu, v tomto břitkém rozdvojení fantazie,

je horizontální kloaka kapitalismu, shromažďujícího fousky oříšků

všech veverek tancujících do rytmu regulatia,

které na ně přichystal státní nádvladní,

otáčející ciferníkem tržní ekonomiky.

 

A právě echo epochy ekonomického řetězení

je tím důvodem, který se se smrští na naši

rozdrcenou hlavu, přiklopenou jen palčivou hrdostí

a pýchou rovinou vršenství naší lenosti,

obsažené již v zárodcích strun všeobecné nápravy

věcí lidského blaha, jehož postrádám.

 

Epocha strádání a strádajících je krví spouště těch,

kdo drží zmrzlý tří bilionový obchod s energií

a dostihovým transportem zemské budoucnosti

a pokud se tyto stavy neuvolní náhlým chvěním 

hierarchických struktur, nastane v celkové dynamice

světového vědomí rozkol, nutně vyvrcholující na zteči,

další světové války, té úplné, absolutní války o holou skutečnost,

která se rozloží do dalšího okna, další zóny, které dnes neexistují.

 

....

 

A nepřál bych si nazývat tuto epochu portem,

epochou válek, neboť lidé již ví,

že válka třetího světa bude mít takové zbraně,

že to, co nastane poté, bude hon na oheň,

klacky a kameny, jak praví moudrý stařík

s elektrikou šedivého plnovousu ve vlasech.

 

Vlastně si můžete být jisti, že tohle, ať už je to cokoliv,

je nějaký mysl překračující omyl, hledající azylový dům transcendence,

jisté vesmírné faus pax vytvářející iluzi dvojdojmu,

že toto místo bylo stvořeno pro vás a za vašimi zády vás vychovává,

aby obnažilo vaši podstatu, která je v hloubi duše stejně nekonečně zvrácená,

když plete si lásku s obscéností, pornem a mimozemskými nálety prvního teroru světa.

 

A tak podniknuté kroky nemají ani tam za úkol vyplavit světlo,

kterými vládne podzemí, ale spíše vyobcovat mýty,

kterým se literatura hodlala zabývat ve všech obdobích,

počínaje budoucností,

sestřihanou vaším mozkem v provedení,

které jistým clem polepší vaším potomkům,

kteří vás nahradí, pokud je neeliminuje

nějaká umělá inteligence vyššího programového řádu.

 

....

 

Nejde jen o pár pokusů, jak vyburvovat čtenářovu mysl k tomu,

aby mohl podniknout svůj vlastní průzkum za nejzazšími možnostmi tvorebnými,

pokusů odrážejících několik krátkých a laciných tendencí,

jež by měli, nicméně, vašim sentencím bohatě stačit.

 

A v již tak otřepané a otupělé situaci jako je tato,

nezbývá mež doufat, že si některý z vás vezme do hlavy trikoloru,

která rozvíří barvu prožitků, lásce ke svobodně obsažené ve vítězství tance,

procházejícího přes jeho srdce, kdy vepíše přítomnosti šat takového střihu,

že výsledný dojem překvapí nejen vás, ale i vašeho imaginárního přítele,

žijícím ve vašem já. (Defragmentace procesu v božím aspektu permanence)

 

...

 

A když už mluvíme o imaginárním součiniteli literárních kvant,

je na autorovi samém, aby zhodnotil cíle, které si vytyčil

a které mu budou dále podsouvány v podvědomých mezipatrech bytosti,

která je stvůrcem jeho času, který mu byl vyměřen tím způsobem,

jež nenáleží jiným bytostem, jen těm jedinečným vazalům energie dechu.

 

A když už jsme u těch literárních bytostí,

překračujících do jádra lidského, 

neměli bychom zapomínat na puls veškeré možné způsobilosti,

kterou je možné ošálit mysl čtenáře,

aby uvěřil ve skutečné lůno toho,

co se děje pod zdánlivě opravdovýma očima

poddajného zvířete, totiž textu.

 

A právě skutečné oči textu se dohledávají,

velmi těžko, neboť se zdá, že vesmír - jakkoliv obznačen 

je tak dokonale upředen, že celá soustava našich pokusů jej pochopit,

je jen dalším laciným trikem krále mozku, který si hraje na rosol,

jež se chystá políbit kosmickou princeznu.

 

..... 

 

A právě princezna je dech našich cest,

které vytváříme, abychom došli až do věže,

neboť je lepší vidět vesmír jako pohádku,

než jako horror, pohádku života v něm obsaženou,

jak ji vnímáme a vstřebáváme po tisíciletí

na tětivě lidského tvora, jehož čelo se leskne géniem roku.

 

A tímto plánem viděné rozkoše se jeden pán chystal obnažit

svou literaturu znovu ve chvílích mezigalaktické interpenetrace čtenáře,

jehož mysl se jako jedna zmála smála natolik,

že mozek stavějící papírové labutě letu,

vybouchl přerušením váhy na srdce,

jehož rovnice lásky je neobsažitelná v ničem jiném,

kromě lidského. 

 

      Až lidské může být amatérem,

    věčným amatérem rozbušky vteřin,

  které se rozposrali během dní...

 

 

......