Šalmaj

Hlas šalmaje letí prostorem nad tichým hvozdem

vstříc štítům planoucím odleskem západu slunce,

to pastýř hraje před salaší a rozpráví tak s drozdem

o lidské touze, než pastvu rozezní zvonky každé ovce.

Šalebný zvuk šalmaje zní oparem stinné doliny,

kde burácivé vody svážejí v důl dřevo roklinou,

tak voraři hned pochopí, že nezůstanou bez viny,

když pozdrav Milce v přístavu lehkovážně pominou.

Dul pastýř na šalmaj tak smutně, až zahřměly hory

a přívaly slz ho odnesly do Faunovy harendy.

Snad voraři tu zprávu roznesli na přístavní dvory.

Zle plakala Milka a zvuk šalmaje podle legendy

proklela pro její vliv šalebný, jež vždy slyne z nory

všech nestvůr děsivých, aby ťala srdce – jedno kdy.