Cink

Hrad z dvorního křídla zní barokní serenádou,

to cinky v rukou trubačů oslavují příjezd krále,

cink svým jasným tónem opanuje srdce vládou

nad uhrančivou krásu žen, co předvádí se v sále.

Loď gotické katedrály zní Bachovou ouverturou,

to zašli měšťané na koncert za zlomek své renty,

aby večer užili si s královskou hudby recepturou,

až cinky melodické linky ozdobí svými ornamenty.  

Zvuk nástroje hladce zářivý tak trubce se podobá,

že dnes proto zasazen bývá do plechového žestě.

Leč Bach, kdyby věděl, že hráče na cink pozře doba,

part žestě ve druhém svém braniborském koncertě

by nenapsal tak těžký, aby dnes žádný trumpetista

nezvládl ho bez kiksu – toť náš pokrok a smrt jistá.