Spinet

Hrál mladík na spinet sám sobě pro radost,

hrál z patra bez partu svou skladbu zasněnou,

hrál v duchu prastarém jak z dávných časů host

a nedbal o smutek, jenž přichází vždy s tmou.

Zvuk nástroje břinkavý rozléhal se do zahrad,

jež obléhaly stavení ve stejně starém slohu,

v němž řezbář spinet vyrobil pro vlastní ženu snad,

aby tak v srdci okřála a k hudbě rozvinula vlohu.  

Hrál mladík prsty štíhlými a z kláves vzýval dobu,

kdy milujícím ženám soucit k mužům nechyběl

a svatá úcta k manželu v nich zaháněla zlobu.

Pak mu i spinet ozvěnou tak hebce v uších zněl,

že jal se květy položit ke kamennému hrobu,

kde lásky pohřbil zklamání a navždy osaměl.