Noc bez konce

Noc bez konce

Venku je tma, jen kapky deště zpívají si píseň svou,
kdosi náš svět začaroval, v tom tichu hledám ruku tvou.

Hvězdy tančí na obloze, však déšť jim smývá z očí zář,
jen ty jim můžeš vrátit štěstí, by se mohly smáti zas.

Lesní cestou ke studánce, chodí smutné víly pít,
po lásce jen marně touží, mohou o ní jenom snít.

Vítr sílí, z deště liják, co smáčí všechny tajné sny,
strom se láme, padá k zemi, končí jeho další dny.

Už i vlci zalézají do svých doupat, do svých děr,
ti opuštění vyjí nocí, bloudí v tmách a ztrácí směr.

Rudé blesky znenadání letí temnou oblohou,
to Bůh se zlobí, snad i pláče a sotva stojí na nohou.

Ďábel krutý naň se šklebí, Bůh už nemá sílu jít,
přeje si to stejné, co já – v náruči se tobě skrýt.

Však nemůže se pohnout z místa a propadá se v bažině,
šeptá něžná slova lásky, co ztrácí se pak v pustině.

V srdci chlad a v očích slzy má dnes on a pláče dál,
Ďábel ví, že láska bolí a Bohu se jen vysmívá.

Sám má srdce zkamenělé – miloval a zraněn byl,
od té doby necítí nic, v duši nosí temný stín.

Otočí se k Bohu zády a sám se tiše rozpláče,
i on by toužil milovati, však neví, zda to dokáže.

Svět je plný smutných srdcí, co neví jak a kudy dál,
co touží cítit teplo, blízkost a nemít strach z nových rán.

Všichni chtějí míti křídla, co vynesou je k nebesům,
kde láska, něha i souznění dají smysl jejich dnům.

Jenže život sám si píše všechny naše osudy,
jeden krásný, jiný chmurný, další – svůj – znáš jenom ty.

Plamen svíčky dohořívá, venku prší víc a víc,
komu z nás se sny vyplní a komu z nich nezbude nic?