Dopis na rozloučenou

Už nedokážeš bojovat.
Jen brát a nic nedávat.
Jen ubližovat…

Ty mi kašleš na lásku,
na to, že tě potřebuju vedle sebe.
Svět mi visí na vlásku,
zatahuje se kdysi modré nebe.

Já ti kašlu na kamarádství.
Kamarádka, kterou u sebe ani mít nechceš.
Vše je pryč, i mé panenství.
Vše. I ty. U jiné teď jseš.

Kamarádek máš desítky,
včetně té, která právě povýšila.
Nechci být jedna ze stovky.
Nechci nic. – snad jsem tě potěšila.

Nechci být ani jedna ze dvou.
A ty zas, abych byla tou jednou…

Přišel jsi o mě.
Dobrovolně a vědomě.

Dobrovolně proto,
že ani za tu kamarádku nedokážeš bojovat.
Vědomě pak,
že k jiné city chceš opětovat.

Dobře jsi věděl,
jak mi ublížíš.
Za pět neděl
si nesu už druhý kříž.

Dávals mi naději,
choval se krásně,
snad touhy se vracely,
záblesky vášně.

Zlé sny se mi vracejí,
píšu teď básně… :

Cit to však nebyl,
či snad ne ten pravý.
Znovu jsi zabil,
meč je zas krvavý.

Zahrál sis se mnou,
zranil jsi, ublížil!
S takovou vervou
jsi naděje utišil.
Duši mi rozervou,
hodněs jí přitížil…

Už to víc nechci –
nechat si ubližovat.
Vždyť kdysi přeci
jsi mě měl snad rád…

Bolest je o to větší,
když u tebe je původ.
Duše se zmítá v křeči
a mysl hledá důvod.

Nechceš se mnou být,
páč mi „nechceš ubližovat,
hádat se“ a žít
…s někým, kdo chce lásku dávat.

Poslední dva týdny
byly naše, byly krásné.
Byl jsi na mě vlídný
a nebe bylo jasné.

Na obzoru žádná hádka
a já jsem jenom kvetla.
Bylo to jak pohádka.
Tvá slova ji smetla.

Proč jsi o to nestál?
Vždyť to bylo krásné –
být to tak i dál…
Teď je mi to jasné…

Zase jsi hrál?
Zkoušels novou roli?
Myslíš, že jsi král?
Víš, mě srdce bolí!!!

Nevíš. Neznáš.
Srdce nemáš.
Vůči mě jsi otupil.
Jsi VLK! Jídáš!

Čekám, až to přiznáš –
Z PRINCIPU jsi mě zostudil.

Doufám tu jak malé dítě
v něco, co už je ti k smíchu.
Tajně šeptám „Miluji tě!
Miluj mě taky! …trochu!“

Jen se zasměj!

Ted už vím,
jak jsem byla bláhová.
V zázraky už nevěřím.
Na řadě je ta „nová“.

Je jiná než já – to je hlavní.
Jen nic, co se mi podobá!
Zahrnuls ji svojí přízní,
buďte šťastni, OBA DVA…

Já tě z toho vytáhla,
z těchhle sraček života.
Vyšší moc tam zasáhla,
byl jsi samá ochota.

Chtěla jsem ti pomáhat –
být šťastej a vyspat se.
Teď ti můžu zamávat,
zaplakat, či usmát se.

O vděčnosti nevíš nic.
Nebo si to nezasloužím?
Za odměnu teď jdeš pryč,
teď se zase já tam topím.

Do dnes jsem se boha ptala,
čím jsem se tak provinila,
zač jsem tenhle trest dostala,
co jsem špatně udělala.

„Zač mě bůh touhle láskou potrestal?!“,
to byla má denní mantra.
Osud téhle hře zatleskal
a nechal nás. Vždyť jsme jen chátra.

Dnes jsem ti víceméně vděčná:
„Díky, že mě léčíš z téhle směšné posedlosti láskou.“
Ta závislost byla nebezpečná,
oči jsem měla zakryté černou neprůhlednou páskou.

Věřila jsem, že si mě po těch letech aspoň trochu vážíš.
Ale to bych chtěla moc.
Lžeš, podvádíš mě a na kolena srážíš.
S JINOU JSI DÁVNO STRÁVIL NOC…