Vzpomínání v hnusno

Když se s šerem uchylují tvá víčka zemskou tíží k zemskému povrchu,
ty vzpomínáš na ní a říkáš si co to bylo za mrchu.
Kdyby ti zničila život „možná“, že by to byla menší rána,
teď jen čekáš kdy už konečně nabude noc optimističtějšího rána.
Jenže noc se ti zdá být stále delší a delší, ty to nemůžeš pochopit,
někde tam kde je ráno dříme myšlenek blahobyt.