A dál?

Dokážeš ublížit jedinou větou.
Naději na úsměv tvá slova smetou.

Každý dělá chyby,
chybovat je lidský.
Přemýšlím nad „kdyby“…
-jó, bylo by to hezký.

Proč to nejde říct normálně?!
Nemyslím hezky, ale ne tak moc nasraně.

Vždycky by to mělo i jinak jít,
jen by SE muselo chtít!

Ale pokud se nechce,
pokud nemáš důvod,
neřekneš to měkce.
Vztek má v srdci původ.

V srdci, v kterém už pro mě nic hezkýho nezbylo.
I když mi dávno něco úplně jinýho slíbilo.

Neumíš mě už milovat.
Neumíš a nechceš.
Ale ty neumíš ani mít rád.
Mě to nejde zas tak lehce…

Co jsem já? A co jsi ty?
Pletu si city s pocity.

Já jsem jen loutka
pod vedením někoho tam nahoře.
Ale moje poutka
ovládáš teď ty. A to není zrovna moc dobře…

Neobratné ovládání
duši velmi často zraní.
Tělu pak ublížím už sama –
často se nechci dožít rána.

Kamarádi nepomůžou,
mají svých problémů dost.
Alespoň mi však nelžou
a neberou veškerou radost.

Rodinu už skoro nemám,
nevím, kam bych před světem utekla.
Křičím a křídla zvedám,
chci pryč z tohohle nemylosrdnýho pekla…