Duše raněná - víra ztracená

Černí andělé hrají,
divadelní frašku předvádějí.
Proč stojíte u naší postele,
mě stydne všechna krev v těle.

Naše láska přeci neumírá,
omluva, prosba, nic nezabírá.

Chyboval jsem moc a moc,
do jejího srdce vnikl sok,
který za jedinou noc,
vytvořil v její mysli blok.

Někdo tomu říká láska,
já však říkám: „to je sázka.“
Milovat je krásný cit,
zdá se, že lehké je ho probudit
avšak těžké navždy nezhubit.

On nepřestal milovat duši její,
pouze upadl do běžného dění,
zapomněl o čem každá žena snívá,
samota ji na slzách ulpívá.

Když druhá strana víru ztratí,
můžu projet třeba stovky tratí,
však lásku tím získat nedovedu,
proto sedím, dumám na posedu.

jedenáct let krásných bylo,
co nám z nich teď tady zbylo?
Pevné základy, krásné vzpomínky,
hledám na pláži třpytivé kamínky.

Snad základy jsou dosti pevné,
aby i rány zjevné,
dokázaly vyléčit
a dalším nástrahám čelit.

Proč ji stále hluboce miluji,
mysl vědomě hlady znavuji.
Sedím, nevím kudy kam,
rozhlížím se do všech stran.

Hledám tvářičku líbeznou,
držím její ručku něžnou.
I když mysl moje znavená,
duše její kamenná.

Snaží se vůči mě být,
snad netouží náš svazek zabít?
Přestanu věřit v lásku věčnou,
až dostanu ránu sečnou

přímo ostřím do srdce.