Anotace: "Láska dělá z pohádek balady aneb láska sama o sobě je pohádkovou baladou..." (by KA)
Sešily mi ústa jehlou z křišťálu
Zvuky padlé dávno již neslyším
Servaly mi nehty z prasklého poháru
Tiše vzlykám. Nevidím
Vykostily prsty a přece ti teď píšu
Rozřízli mi jazyk než ho vytrhli
Vypálily slzy co měli pomoct z hříchu
Místo toho, mě k tobě zas přivedly
Tupým ostří, jak oheň mrazící
Pohladily mé oči slepotou zarostlé
Šeptaly sladce slova co konejší
Vylhaly jen díry cejchem temna spálené
Stejně dech tak rozpustily lehce
Mimoděk sahám do útrob svých
Počkat! Kde k sakru je mé srdce?
To, v krvi si libuje svých kusů trhaných
Kousíčky v dlani mé sípou a kamenní
Ten prach hořkosti tichem rozfoukám
Některé se dále v karmínu utápí
Jiné sám bolestně vytrhávám
Tak co vystlalo myšlenky mé ebenem?
Co potřísnilo stránky v mojí pohádce?
Co napsalo mi tento rekviem?
Nic víc, než…
…než tvé řeči o lásce
Jizvami se máme chlubit neb žádné slunce pro jeden květ není.
04.06.2010 15:04:00 | Lilien
vapiti: Děkuji...snad již brzy. Ale láska je jak infarkt. Jizvička zůstane a srdce se již těžko uzdraví...
04.06.2007 19:12:00 | Kain de Amedha
to bolí, číst Tvé verše, nyní nepřeji si nic více, aby rány Tvé se zahojily, bude lépee
04.06.2007 18:32:00 | vapiti