Má pohádka

Sešily mi ústa jehlou z křišťálu
Zvuky padlé dávno již neslyším
Servaly mi nehty z prasklého poháru
Tiše vzlykám. Nevidím

Vykostily prsty a přece ti teď píšu
Rozřízli mi jazyk než ho vytrhli
Vypálily slzy co měli pomoct z hříchu
Místo toho, mě k tobě zas přivedly

Tupým ostří, jak oheň mrazící
Pohladily mé oči slepotou zarostlé
Šeptaly sladce slova co konejší
Vylhaly jen díry cejchem temna spálené

Stejně dech tak rozpustily lehce
Mimoděk sahám do útrob svých
Počkat! Kde k sakru je mé srdce?
To, v krvi si libuje svých kusů trhaných

Kousíčky v dlani mé sípou a kamenní
Ten prach hořkosti tichem rozfoukám
Některé se dále v karmínu utápí
Jiné sám bolestně vytrhávám

Tak co vystlalo myšlenky mé ebenem?
Co potřísnilo stránky v mojí pohádce?
Co napsalo mi tento rekviem?
Nic víc, než…

…než tvé řeči o lásce