zámek

stála jsem na ráhnoví pocitů
vítr mnou kolébal jak na horské dráze
bez držení...

tehdy jsem se ještě nebála...
že spadnu, že to bude bolet
vždyt duše má byla v nebesích
a můj zámek byl z těch nejkrásnějších snů

stála jsem na ráhnoví reality
a tornádo mne rvalo sebou pryč
ze všech sil snažila jsem se něčeho zachytit...

tehdy jsem už věděla
že můj zámek je příliš křehký, aby přežil svět
a tak jsem pozorovala, jak se hroutí z nebes
a jak se postupně rozpadá o panelové domy
či o asfaltové silnice velkoměsta

dnešek je dávno pryč od minulosti a budoucnost zahalil tajemstvím...
někdy si vzpomenu-když se procházím v troskách svého velkolepého paláce
po ztemnělých chodbách, a prázdných sálech...

přála bych si, odejít...
na chvíli, na kratičnou chvíli spočinout...
tam, kde slunce nezapadá a měsíc stále svítí...
aspon na chvíli...
opět stavím ...ze silných zdí...třeba tentokrát nespadne
a já nezůstanu zase sama