Věřím

Kostičky na sebe skládám,
až do mraků sahají,
už moc nadějí si nedávám,
když vzdaluješ se mi potají.

Puzzle se snažím sestavit
z tří tisíc kousíčků,
jak však jen mám to napravit?
Koukám se do plamene na svíčku,
(slzy mi stékají po líčku)…

Zářící tečky na obloze počítám,
vím, jsou to hvězdy jasné
pozdě si teď vše zlé vyčítám,
láska ke mně v tobě asi hasne.

Jak je to možné, že v dubovém lese,
žádné listí, jen po jehličí chodím,
kam mě to věrný kůň asi tak nese,
za tebou? Kéžby, tak kdy se to dovím.?

Můj pes, teď stopu tvou hledá,
kde si včera byl? A kde jsi dnes?
Nečekám, kdo ruku mi podá,
sama musím svůj trest, jako odplatu nést.

Ale nepřestávám doufat v to,
nepřestávám bojovat,
věřím, že jednou budeš mé zlato,
v srdci mě nosit a milovat.