Nezbývá, než doufat...

„Já, Anna,
odevzdávám se tobě, Jene
a přijímám tě za manžela...“
Je to už řada let, co jsem ten slib rozechvělý
pod klenbou chrámu uslyšela
plynout ze svých vlastních úst...

Já vím, bylo to šílenství,
říct „Ano“ s vědomím, že tohle láska
není.
Proto,
že jsem tě neuměla odmítnout,
že jsem se příliš bála ublížení
tvé duši.

„Lituješ toho?“, ptával ses mě občas
s obavou, skrytou v šedých očích.
„Ne,“ smávala jsem se chabě,
strachujíc se, že neuvěříš
mým slovům...

Ty jsi ten svůj slib nikdy
neporušil.
Já ve snech aspoň tisíckrát...
Stydím se za to,
vyhýbám se chrámům,
kde by mě nutili se zpovídat
ze své viny...

Jsme spolu dvacet let
a dobře se už známe,
zvládli jsme umění, jak vycházet si
vstříc...
I tvoje tělo mám už
celé krásně propátrané
a mám tě ráda... Tak co víc ???
Snad LÁSKU...

I po té řadě dní se pořád ještě bojím,
že jednou někdo přijde, a já...
já to prostě neustojím.
Že naletím těm růžovoučkým brýlím,
co mi tak od začátku scházejí,
postavím vášeň nad věrnost –
a rozum ... rozum, ten se
ze zoufalství
zastřelí.

Nám nezbývá, než doufat...
... a modlit se.