Dost

Dost!

Tohle slovo mě pronásleduje
už hezkých pár měsíců.
Ano,
už od první chvíle co jsem Tě poznala
s tímto slůvkem bojuji.

Začla jsem Tě nenávidět.
Dost!
Začla jsem Tě milovat.
Dost!

A Ty pokaždé ráno přijdeš
a dáš mi pusu.
Je to jed.
Jed na všechny ty moje
"dost".
Nějakou chvíli působí
a já jsem šťastná.
Pak jeho účinek přestane působit..

Dost!

A další to zatracené ráno,
co mě uvede do milosrdné slepoty.
Do pocitu, že svět je krásný.
Můj svět s Tebou, že je krásný.

Dost!

Už nechci žádné to zrádné ráno.
Žádné to ráno díky němuž
jsou všechny dny stejné.

Dost!

Ale uvidíš.
Jednou se proberu z té kocoviny dřív,
než přijde další to ráno.

..a pak si uvědomím,
že ty už dávno nejsi ten,
do kterého jsem se tehdy zamilovala.

A pak přijde moje poslední

DOST!

(A když ne..
..raději se neprobudit.

Tak už Dost!)