Čeká nás cesta daleká, než poznáme sami sebe:

Nestůj tam, snaž se uvěřit citům,
nemusíš zaklepat, vejdi do mého bytu.
Poslechla bych si s úctou, každé tvé slovo,
s úžasem hleděla na úsměv.
Neříkej, neříkej, že je to proto,
že nevím, co je to úspěch.
Jsi na omylu, časem to sám zjistíš,
lepší duši nenajdeš, avšak, když si to myslíš,
že já jsem špatná, že já jsem zlá.
Ale já jsem jediná, která tobě - srdce dá.

Ne, já nejsem sobecká,
nejsem středem světa.
Možná jsem jen nemocná,
po mě bude vety.
Až odejdu, zmizím v dál,
budu hledat, kdo je král.
Netoužím já po milosti,
netoužím já po lásce.
Spálím jednou všechny mosty,
odcestuju v dálce...

Možná, že si uvědomíš,
i tys chybyl, tvoje srdce zklamalo.
Možná, že si zavzpomínáš,
co lásce šanci nedalo.
Třeba přijde na řešení,
třeba přijdeš na to, co je vhodného.
Ale to já už budu v dáli,
budu hledat nového.

Někoho, kdo zastaví, mého srdce bol,
někoho, kdo napraví, mojí duše skon.
Třebas ho najdu a třeba ne,
tobě to nevadí, vždyť ty máš mě...

Kdykoliv si uvědomí:
"Tudy cesta nevede."
Pak si možná vzpomeneš,
hledat mě...