Ve vánku

Ten uzel se už dávno rozmotal,
vše může jít svou cestou klidně dál,
já cítím se jako motýlice
ve svlačci nektaru,
sladká jako orchidej
ve fázi jantaru.
Lepkavá jak medík luční,
zákeřná jako divá žena,
chodící ráno do kostela.

Večer však za stůl zasedá,
na těle není zástěra,
kapky stínů hrají si s jejími vlasy,
měsiční třpyt horolezí po stéblech krásy.
Kaštanové oči hýří touhou,
chtějí rozkvést,
honosné květy se
do vlasů zaplést.

Ráno se poupě opět zavře,
čeká až rozpukne ve třpytu měsíce,
až rozžehnou se
všechny
zamilované
svíce...