Tak asi končíme...

Chodím po paměti vyšlapanou cestou
a nic mě nepřekvapí.
Nad námi, lásko, už smrtka kývla
svou černou kápí.
Zadumaně chodím
a přemýšlím,
zda všechno hodit do té černé díry,
která na mě v budoucnosti oči valí.
Ještě pořád tam zbývá kousek z toho,
proč jsme se milovali.

Jenže má zloba je silnější než to pouto,
co dva zamilované lidi spojuje.
Moje hrdost se srdcem bojuje
a já koukám jak láska v oslabení prohrává.
Nutí mé oči plakat
a hrdost mě fackuje ze všech stran.
Nedovedu odpustit
a volím
-
Každý musí zůstat sám.